I. ÚS 69/06 Rozhodnutí Ústavního soudu ČR o § 18 autorského zákona [10.03.2007] - (rubrika: Judikatura) Pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů. Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Právo na soudní a jinou právní ochranu Ochrana tvůrčí duševní činností a přístupu ke kulturnímu bohatství Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách I. ÚS 69/06 Pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů. Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. I. W., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 9. 2005, č. j. 1 T 37/2005-220, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 11. 2005, č. j. 6 To 317/2005-243, za účasti Okresního soudu v Kroměříži a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 9. 2005, č. j. 1 T 37/2005-220, a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 11. 2005, č. j. 6 To 317/2005-243 bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž jimi došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, garantujících rovnost občanů před zákonem. II. Proto se tato rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži (dále jen „okresní soud“) ze dne 6. 9. 2005, č. j. 1 T 37/2005-220 (dále jen „rozsudek okresního soudu“), a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen „krajský soud“) ze dne 8. 11. 2005, č. j. 6 To 317/2005-243 (dále jen „rozsudek krajského soudu“), kterými byl shledán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen „trestní zákon“), přičemž podle § 24 odst. 1 trestního zákona bylo upuštěno od jeho potrestání. Stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spočívající, stručně shrnuto, v tom, že jako provozovatel restaurace prováděl produkci zvukově obrazového záznamu a hudebních děl beze smlouvy s příslušnými kolektivními správci autorských práv. Stěžovatel v prvé řadě upozorňuje, že neznalost autorského práva sice sama pachatele příslušného trestného činu nevyviňuje, ale vždy je třeba zkoumat, zda jednal v přímém či nepřímém úmyslu, který musí zahrnovat i jeho vědomí, že sděloval dílo bez souhlasu autorů a výkonných umělců prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání, tedy se vztahovat i na neoprávněnost nakládání s dílem či protiprávnost jiného porušení předmětných práv. Tvrdí, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty z hlediska subjektivní stránky trestného činu. Při posuzování zda provádí „sdělování díla veřejnosti“ totiž vycházel z § 18 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), který zní: „Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.“ Toto ustanovení dle stěžovatele nelze interpretovat jinak, než že pouhým spuštěním televizního nebo rozhlasového přijímače vysílajícího program naladěné stanice ke sdělování díla veřejnosti nedochází. Je si vědom odlišných názorů, např. výkladového stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství č. 14/2002, které citované ustanovení interpretuje tak, že „pouhým provozováním“ je provozování daného zařízení pro jiného, který pak nese zodpovědnost za soulad jím šířeného vysílání s autorským zákonem, případně jeho využívání způsobem, který za sdělování díla veřejnosti považovat nelze. S těmi však nesouhlasí. Shledává, že pokud např. na přijímači není naladěna žádná stanice, pak nelze vůbec uvažovat o sdělování díla a je tedy otázkou, proč by takové ustanovení bylo do autorského zákona včleňováno. Nadto pokud byl úmysl zákonodárce jiný, než jak jej interpretuje, nedošlo k jeho adekvátnímu vyjádření, což nelze napravovat výkladem. On jednal v přesvědčení, že autorský zákon dodržuje a vzhledem k jeho § 18 odst. 3 dílo veřejnosti nesděluje. V této souvislosti stěžovatel také poukázal na různost definic některých pojmů souvisejících s provozováním rozhlasového a televizního vysílání v autorském zákoně, oproti zákonu č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání“). Má za to, že pokud jde o subjektivní stránku, soudy se s jeho argumentací dostatečně nevypořádaly. Dále namítl, že změnou v osobě samosoudce soudu prvého stupně nebylo respektováno pravidlo, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Je toho názoru, že uvedenými pochybeními obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [dále jen „Listina“] a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen „Úmluva“]), práva na rovné zacházení (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky [dále jen „Ústava“]) a k porušení čl. 38 a 39 Listiny, ve kterých stojí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaká je příslušnost soudu i soudce. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že základem pro jeho rozhodnutí bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 160/2005 (dále jen „usnesení Nejvyššího soudu“), kterým byl zrušen předchozí zprošťující rozsudek. Jednoznačným právním názorem dovolacího soudu byl vázán. K porušení principu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, dojít nemohlo, neboť po vrácení věci od Nejvyššího soudu se jednalo o nápad trestní věci jako nové, přidělené do senátu 1 T. Okresní soud proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, a dodal pouze to, že se v dané věci cítil být vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Okresní státní zastupitelství v Kroměříži (dále jen „okresní státní zastupitelství“) považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhlo její zamítnutí podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). V souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu upozorňuje na výslech svědků M. H. a I. F., zaznamenaný na protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 7. 2005. M. H. (spolumajitel baru provozovaného stěžovatelem – pozn. ÚS) potvrdil, že věc konzultoval se stěžovatelem a dohodli se, že nebudou uzavírat žádné smlouvy. I. F., inspektor Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním (dále jen „OSA“), uvedl, že při své kontrole s panem H. rozebral otázku autorského práva, včetně zákonné povinnosti platit autorské poplatky, což on odmítl, přičemž korespondenci následně zasílali stěžovateli. Z výpovědi stěžovatele je zřejmé, že věděl o tom, že by mohl jednat v rozporu s autorským zákonem, avšak celou situaci si nesprávně vyhodnotil tak, že se nedopouští jednání, které by bylo v rozporu s jeho ustanoveními. Soud správně kvalifikoval jeho jednání jako zaviněné, neboť věděl, že svým jednáním může por ušit autorský zákon, a pro případ, že jej poruší, s tím byl srozuměn. Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen „krajské státní zastupitelství“) vyjádřilo názor, že konečná rozhodnutí příslušných soudů jsou legitimní a zákonná a navrhlo, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil. III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu spis sp. zn. 1 T 37/2005 (dále jen „spis okresního soudu“). Z tohoto spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: Stěžovatel od února 2003 pracoval jako provozovatel sportovního baru, ve kterém pouštěl televizi, zejména sportovní pořady a přenosy, a jako kulisu též rádio. Rozhodl se neplatit poplatky autorským svazům, neboť dospěl k závěru, že jsou neoprávněné a v rozporu s dobrými mravy. K tomu jej vedlo znění § 18 odst. 3 autorského zákona (viz jeho argumentace výše) a přesvědčení, že poplatky již odvedly televizní a rozhlasové stanice a k dalšímu placení kolektivním správcům proto není důvod. Rovněž uvážil, že již řádně platí Českému rozhlasu a České televizi a další stanice po něm žádný poplatek nechtějí. Dne 22. 8. 2003 se do stěžovatelem provozovaného podniku dostavil inspektor OSA I. F. a jednal s přítomným spolumajitelem baru M. H., který mu umožnil kontrolu, ale placení poplatků odmítl s tím, že je považuje za neoprávněné. Dne 16. 9. 2003 proto I. F. podal na stěžovatele trestní oznámení pro trestný čin podle § 152 odst. 1 trestního zákona. V zahájeném trestním řízení byl stěžovatel nejprve trestním příkazem odsouzen k peněžitému trestu 5000 Kč, proti němu však podal odpor. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 2 T 77/2004-128, byl obžaloby zproštěn. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil zejména tak, že stěžovatel se sice dopustil skutku, ze kterého byl obviněn, nicméně vzhledem ke stěžovatelovu výkladu ustanovení § 18 odst. 3 autorského zákona nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu přímém či nepřímém. V odvolacím řízení krajský soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č. j. 6 To 224/2004-160, potvrdil rozhodnutí soudu prvé instance, avšak s odlišnou argumentací, kdy dospěl k závěru, že vůbec nešlo o sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 odst. 1 autorského zákona a nedošlo tedy k porušení jeho ustanovení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání obě rozhodnutí nižších soudů svým usnesením zrušil. Rozebral vybraná ustanovení autorského zákona a dospěl k závěru, že umožnění sledování děl vysílaných rozhlasem či televizí hostům ze strany provozovatele restaurace bez uzavřené licenční smlouvy je jednáním porušujícím autorská práva. Zároveň konstatoval, že ze skutkových zjištění nižších soudů je zcela zřejmé, že stěžovatel naplnil po stránce formální i materiální znaky trestného činu podle § 152 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel následně shledán vinným a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč. Krajský soud rozsudkem zrušil výrok o trestu a rozhodl o upuštění od potrestání. Okresní i krajský soud se v odůvodnění svých rozhodnutí, pokud jde o otázku viny stěžovatele, opřely zejména o usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jeho rozhodnutím jsou vázáni. IV. Po přezkoumání spisu okresního soudu a námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je důvodná. Ústavní soud se v prvé řadě považoval za nutné zabývat otázkou, zda pouštění televizního a rozhlasového přijímače, které stěžovatel v jím provozovaném baru prováděl, je třeba považovat za sdělování díla veřejnosti ve smyslu autorského zákona. Jeho § 18 zní: (1) Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. (2) Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. (3) Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování. (4) Sdělováním díla veřejnosti podle odstavců 1 a 2 nedochází k vyčerpání práva autora na sdělování díla veřejnosti. Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 14/2002, zmiňované již stěžovatelem, k pojmu pouhé provozování podle § 18 odst. 3 uvádí: „pouhé provozování“ je třeba vykládat tak, že jde o provozování tohoto zařízení nikoli pro současné šíření televizního vysílání pro veřejnost, které by zabezpečoval subjekt provozující tato zařízení takříkajíc na vlastní účet a pod svým jménem, ale že jde o provozování tohoto zařízení pro jiného, kdo pak samozřejmě nese odpovědnost i za to, že jím šířené televizní vysílání je plně v souladu s autorským zákonem. Jinak řečeno "pouhé provozování" vlastně znamená poskytování služby formou technického zabezpečení (pomocí uvedeného technického zařízení) jinému, jenž využívá podstaty uvedeného zařízení pro svoji činnost spočívající v šíření televizního vysílání (v podobě sdělování díla veřejnosti ve smyslu odst. 1 a 2 cit. ustanovení). Tento pojem však může být chápán i tak, že zařízení způsobilé ke sdělování vysílání veřejnosti je využíváno způsobem, který za sdělování vysílání veřejnosti považovat nelze. Ústavní soud má za to, že při izolovaném pohledu na odst. 3 § 18 je možno do jisté míry přisvědčit stěžovatelovu názoru, že provozování rozhlasového a televizního přijímače v restauraci není sdělováním díla veřejnosti a tedy za něj nemusí být odváděny poplatky kolektivním správcům autorských práv. Podobný názor zaujal ve svém prvním rozhodnutí i krajský soud, a to že v projednávaném případě nešlo o „sdělování díla veřejnosti“ ve smyslu § 18 odst. 1 a odst. 2 autorského zákona. Ústavní soud však dodává, že takováto interpretace by byla mechanická, prováděná bez uvážení kontextu, smyslu a účelu autorského zákona. V projednávaném případě docházelo k nakládání s autorsky chráněným dílem patrně za účelem zvýšení návštěvnosti a tím i podnikatelského zisku. Je proto logické, že za takovéto využití díla přísluší odměna, protože s autorstvím díla jsou spojena majetková práva. Zákon sice připouští jejich různou limitaci, např. při užití pro osobní potřebu, citace, zpravodajství, apod. (srovnej § 29 autorského zákona a následující), tyto výjimky na daný případ nedopadají. Přitom, jak již Ústavní soud v minulosti vyjádřil, nabízí-li se jak výklad zákona, který vede k popření smyslu zákonné úpravy, tak výklad, který vede k naplnění tohoto smyslu, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila výklad druhý. Takovýmto postupem nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce, ale naopak, v souladu s použitím principu objektivního teleologického výkladu, naplňuje účel zákona a presumovanou vůli racionálního zákonodárce. Ústavní soud je toho názoru, že ustanovení § 18 odst. 3 dopadá na situace, kdy je sice provozováno zařízení technicky způsobilé ke sdělování díla veřejnosti, avšak k samotnému zpřístupňování díla nedochází, nebo sice dochází, avšak až skrze další osobu, na které je tíže splnění povinností vyplývajících z užití autorsky chráněných děl. Tím je zodpovězena i stěžovatelem vznesená otázka, jaký by mohl být jiný smysl ustanovení § 18 odst. 3 autorského zákona, než že pouhým puštěním rozhlasového či televizního přijímače vysílajícího program naladěné stanice nedochází ke sdělování díla veřejnosti. V trestním řízení stěžovatel namítal, že platí Českému rozhlasu a České televizi a další stanice po něm nic nechtějí, přičemž tyto stanice již uhradily poplatky držitelům autorských práv. Co se týče plateb již odvedených jinými subjekty, autorskoprávní úprava je založena na principu, že právo autora na sdělování díla veřejnosti se nevyčerpává. Aniž by Ústavní soud hodnotil vhodnost takovéto koncepce z jiných hledisek, nemá za to, že by byla protiústavní. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že se jedná o nemorální vícenásobnou platbu. Každý z uživatelů platí za své vlastní užití díla, z kterého má svůj individuální zisk. Nejde tedy o několik plateb za jedno užití, ale o několik plateb za několik užití. Pokud jde o odvody Českému rozhlasu a České televizi, nejedná se o úhradu za užití autorsky chráněných děl, ale o poplatky za veřejnou službu v podobě veřejnoprávního rozhlasu a televize. Ústavní soud je přesvědčen, že při uvážení kontextu daného ustanovení a smyslu předmětné právní úpravy nelze stěžovatelovým námitkám proti provedenému výkladu ustanovení autorského zákona, učiněnému orgány k tomu oprávněnými, přisvědčit. V této souvislosti však Ústavní soud poznamenává, že pokud má ustanovení § 18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů. Nedostatek preciznosti pravidla chování působí následně negativně i při interpretaci obecnými soudy a nevede k předvídatelnosti a ustálenosti jejich judikatury. Co se týče stěžovatelova odkazu na zákon o pr ovozování rozhlasového a televizního vysílání, definice v něm obsažené jsou stanoveny pro jeho účely a jejich znění proto nelze považovat za relevantní pro projednávaný případ. Dále se Ústavní soud zabýval stěžovatelovým poukazem na to, že neznalost autorského práva sice sama pachatele příslušného trestného činu nevyviňuje, ale vždy je třeba zkoumat, zda jednal v přímém či nepřímém úmyslu, který se musí vztahovat i na neoprávněnost nakládání s autorským dílem, a námitkou, že obecné soudy se s jeho argumentací v tomto smyslu dostatečně nevypořádaly. Dle § 4 trestního zákona trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Na „srozumění“ pachatele u nepřímého úmyslu usuzujeme z toho, že pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by následku, jež si představoval jako možný, mohla zabránit (viz např. Novotný, Oto – Dolenský, Adolf – Jelínek, Jiří – Vanduchová, Marie: Trestní právo hmotné – I. Obecná část; Praha, Aspi Publishing, 2003, str. 159.). Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že stěžovatel naplnil po stránce formální i materiální znaky trestného činu podle § 152 odst. 1 trestního zákona (str. 6 jeho usnesení). Co jej k citovanému jednoznačnému závěru vedlo, není patrné. Spíše obecně formulované odůvodnění daného usnesení obsahuje rozbor, proč je třeba z rozhlasových a televizních přijímačů v restauracích platit poplatky. Z tohoto rozboru lze nicméně usuzovat pouze na protiprávnost stěžovatelova jednání z hlediska autorského práva. Ne každý nedovolený čin je přitom činem trestným. Již vůbec pak v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nelze nalézt jakoukoliv reakci na stěžovatelovu naprosto konkrétní polemiku s naplněním subjektivní stránky žalovaného trestného činu. To za situace, kdy nižší soud dospěl ohledně stěžovatelova úmyslu k přesně opačnému závěru než soud Nejvyšší a stěžovatele zprostil obžaloby. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tato procesní zábrana, která by měla bránit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srovnej § 134 odst. 2 trestního řádu), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud své usnesení řádně neodůvodnil a porušil tak ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy namítal, že úmysl pachatele příslušného trestného činu se musí vztahovat i na neoprávněnost nakládání s autorským dílem. Přesto byl shledán vinným, aniž by se obecné soudy s touto jeho zásadní námitkou jakýmkoliv způsobem vypořádaly. K závěru Nejvyššího soudu o zcela zřejmém naplnění materiálních znaků trestného činu Ústavní soud považuje za nutné také poznamenat, že podle § 3 odst. 4 trestního zákona je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je evidentní, že stěžovatel kolektivním správcům autorských práv neplatil za užití autorsky chráněných děl nejen pro pouhou neznalost autorského práva, ale bral věc jako principiální spor a formu protestu proti poplatkům, které pokládal, byť mylně, za protiprávní a nemorální. Tento stěžovatelův postoj k věci byl výrazným rysem celého případu a má bezpochyby vypovídací hodnotu, pokud jde o společenskou nebezpečnost spáchaného činu. I další zjištěné okolnosti svědčily o její nízké výši (viz např. str. 3-4 rozsudku krajského soudu) a dle přesvědčení Ústavního soudu mohlo připadat v úvahu její posouzení jako nepatrné ve smyslu § 3 odst. 2 trestního zákona a eventuálně i řešení stěžovatelova činu jako přestupku. Přesto Nejvyšší soud bez bližšího odůvodnění (jak již bylo konstatováno výše) dospěl ke kategorickému závěru o naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu, kterým byly nižší soudy při svém dalším rozhodování vázány. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že chápe trestní právo jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu lze nalézt na http://www.usoud.cz). Ústavní soud shledává, že předmětný případ měl do značné míry charakter spíše občanskoprávní. Stěžovatel jako provozovatel baru umožnil kontrolu OSA, avšak odmítl placení autorských poplatků s odůvodněním, že je platit nemusí. Tento svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však pouze účelově smyšlené, argumentaci. Ústavní soud je přesvědčen, že takovýto spor o výklad autorského práva mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání přitom v zásadě nemá prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů. V opačném případě by totiž docházelo k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha trestního práva jako ultima ratio je dle názoru Ústavního soudu především reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 227/05). Jinak řečeno, proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o zaplacení určité částky, nutno na věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního represivního prostředku - trestního práva (obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04). Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04). Ústavní soud má též za nutné připomenout postavení kolektivních správců autorských práv. V projednávané věci autorské svazy spor se stěžovatelem neřešily cestou občanskoprávní, nýbrž ve věci podaly trestní oznámení, ač jsou profesionálními organizacemi předurčenými k odbornému hájení práv autorů. Ústavní soud je toho názoru, že pokud k ochraně autorských práv byly vytvořeny takovéto specializované subjekty se zákonem danými oprávněními, mezi jejichž povinnosti patří mimo jiné právě i vymáhání nároků vzniklých z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaných práv (srovnej např. § 100 autorského zákona), je třeba nutnost zásahu orgánů činných v trestním řízení zvažovat zvláště pečlivě. V této souvislosti lze i poznamenat, že z pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona. Ústavní soud respektuje, že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci (obdobně viz publikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03). Je si též vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, podle níž žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Podmínky trestnosti činu je však dle přesvědčení Ústavního soudu třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i výše uvedený princip ultima ratio. Jeho zohlednění je na místě při posuzování jak formální, tak i materiální stránky trestného činu (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04). Ústavní soud vzhledem k uvedenému konstatuje, že tímto principem se v dané věci orgány činné v trestním řízení neřídily a ve svém důsledku tak porušily čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Problematičnost trestního řízení v předmětné věci pak již jen ilustruje fakt, že v něm nemohlo dojít k přiznání nároku na bezdůvodné obohacení vůči stěžovateli. Dle ustálené judikatury obecných so udů, na což poukazuje Nejvyšší soud na straně 7 svého usnesení, totiž o povinnosti jeho vydání nelze rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě škody, ba ani připustit v takovémto případě kolektivní správce autorských práv k trestnímu řízení jako poškozené. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou protiprávní změnu v osobě soudce, Ústavní soud se jí nemohl zabývat, neboť takováto námitka spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (srovnej např. rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 7 Tdo 1601/2005 in http://www.nsoud.cz) a za situace, kdy stěžovatel dovolání nepodal, bylo třeba tuto námitku považovat za nepřípustnou. V. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení dali souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má zato, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a stížností napadená rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. října 2006
http://www.judikatura.cz/cgi-bin/jus/aspi_lit_4?WVCNC+2698+jus-1 fl.php.pdf (pdf) |
Líbí se vám tento web? | ||
369 | ||
328 | ||
286 | ||
11 | ||
Suma hlasů: 994 |
[22.4.2012]
Výroční konference o Evropském autorském právu 2012 V Trevíru se od 10. 5. do 11. 5. 2012 koná velmi kvalitní výroční konference o Evropském autorském právu pořádaná Akademií evropského práva. Tento rok je mezi řečníky i prof. Jiří Malenovský, soudce Soudního dvoru EU, který se stal v posledních letech hlavním zpravodajem pro autorskoprávn&iacut e; judikaturu.O konferenci pořádané minulý rok je možné více informací nalézt v tomto článku:
·  ; Jirsa, j. Konference Evropské autorské právo. Průmyslové vlastnictví, 2011, č. 4, s. 146 - 150.
Kompletn&i acute; program a informace jsou uvedeny na následujíc&i acute;m odkazu: https://www.era.int
/upload/dokumente/13274.pd
f |
[22.4.2012]
Již 6. výroční setkání Asociace evropských učitelů práva duševního vlastnictví Po minulém ročníku, který se konal na Právnické fakultě v Praze - více informací je zde: http://www.eiptn.org/Pragu e/Report_5th_EIPTN_Worksho p_Prague_2011.pdf, se tento rok konference asociace schází v Itálii. Program, prezentace a další podrobnosti budou postupně k dispozici na následujíc&i acute;m odkaze: http://www.eiptn.org/Milan /index.html |
[4.6.2007]
Komunitární práva k duševnímu vlastnictví - současnost a budoucnost Mezinárodní asociace pro ochranné známky (INTA) a Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu (OHIM) organizují konferenci nazvanou "Komunitárn&ia cute; práva k duševnímu vlastnictví - současnost a budoucnost" v Bruselu (Belgie) 4. června 2007. |
[12.3.2007]
STOA seminář: Politické možnosti pro zlepšení evropského patentového systému Seminář proběhne v Evropském parlamentu 14. 6. 2007, od 10.00 do 12.30. http://www.tekno.dk/sub page.php3?article=1388& ;toppic=kategori11&lan guage=uk&category=11 a> |